Enúma eliš a babylónský svátek akítu

Enúma eliš

Enúma eliš je babylónským eposem o stvoření světa, jehož název je utvořen z prvních dvou slov básně, které znamenají „když nahoře“. Text se skládá ze sedmi klínopisných tabulek, které byly objeveny v soukromé knihovně v Sultantepe. Části tohoto eposu byly nalezeny také v Ninive, Aššuru a Kiši. Nejstarší destičky pochází z desátého století před naším letopočtem. Samotný text mýtu je napsán archaickým hymnicko-epickým dialektem s některými nesprávnými gramatickými formami, což naznačuje, že epos byl napsán v době, kdy již tento dialekt nebyl používán, a právě tím kněží chtěli dodat vážnost celému dílu.Text se dochoval téměř celý, až na pár mezer a nečitelných porušení klínopisných tabulek.

Epos se snaží oslavit a ospravedlnit Mardukovo postavení mezi bohy, než aby podal zprávu o stvoření světa. Marduk byl původně městským bohem Babylónu, až za vlády Chamurabiho v 18. století před naším letopočtem byl povýšen na „Enlila (tj. krále) bohů“. Babylónský epos obsahuje historický aspekt díky tomu, že bohové, kteří se podíleli na stvoření světa a člověka, se rodí postupně v čase a nejsou tedy přítomni od počátku. Do teogonie byl zaveden nový morální aspekt v podobě boje bohů světla a dobra proti bohům chaosu. Epos se přednášel při novoročních svátcích akítu.

I. tabulka

„Když nahoře nebesa nebyla pojmenována, dole země jménem nebyla zvána, tu prastarý Apsú, jejich zploditel, a životodárná Tiámat, rodička veškerenstva, své vody smísili dohromady.“ [1] Apsú je ztělesněním sladkovodního oceánu a Tiámat je slaným oceánem. Z jejich spojení vznikne dvojice bohů Lachmu a Lachamu, poté se zrodí Anšar a Kišar ještě silnější nežli jejich starší sourozenci. Z Anšara vzejde Anu, kterého otec učiní sobě rovným. Anu zplodí Nudimmada (přízvisko boha magie a moudrosti Ea) ke svému obrazu. Ea se nyní stává vládcem bohů.

Apsú se naštve na bohy, kteří počali tvořit nepořádek kvůli kterým se nemůže vyspat. Apsú se proto vydá za Tiámat a zpraví ji o svém záměru tvrdě zasáhnout proti neposlušným. Tiámat ho nabádá ke shovívavosti, ale rádce Mummu ho přesvědčí, aby je raději zničil. To se dozví oni neposlušní bohové, a proto stihnou a uklidní se. Bůh Ea, ale zosnuje plán a svými kouzly uspí Apsúa a Mummua. Apsúa následně zabije, vezme mu božské insignie a Mummua uvězní. Ea nad Apsú vystaví své sídlo (svatyni osudů), kde přebývá se svou chotí Samoinou. Jejich synem je Marduk. Jeho jméno se v eposu vykládá jako „syn Slunce“ a „Slunce bohů“. Marduk je identifikován s Eovým synem Asalluchim, bohem magie a zaklínání, čímž se navazuje na starší eridskou tradici, v níž vystupuje bůh Enki (Ea). Od svého děda dostane Marduk dvojí božství a čtyři větry. Anu také stvoří prach a vlny, které poháněny větry ruší Tiámat. Nyní i Tiámat neudrží svůj vztek a se svými věrnými se rozhodne zničit ostatní bohy pod Anovým vedením. Matka Chubur stvoří pro Tiámat 11 nestvůr a Kingu, jeden z prvorozených, se stává vůdcem a manželem Tiámat. Kinguovi je svěřena Tabulka osudu.

II. tabulka

O tomto nadcházejícím boji se dozví Ea a oznámí to svému dědovi Anšarovi. Anšar vyzve vnuka, aby dokončil to, co započal. Ea bohužel zklame, protože se bál. Poté Anšar pošle Ana,a by uklidnil Tiámat. Anu se také setkává s neúspěchem, tudíž Ea vyzve Marduka, aby předstoupil před Anšara. Marduk se rozhodne porazit Tiámat za výsadní místo mezi bohy.

III. tabulka

Anšar vyšle svého rádce Kaku, aby svolal bohy, kteří mají určit Mardukův osud.

IV. tabulka

Marduk získá moc od bohů osudu. Je stvořeno souhvězdí zvěrokruhu a Marduk ho jako důkaz své moci zničí a poté znovu stvoří pouhým slovem. Marduk si vytvoří svoji zbraň, luk, udělá síť a vezme své větry. Poté pozvedne potopu a svým vozem, doprovázen atributy boje, vyrazí do bitvy. V ní Tiámat spoutá sítí a zbaví ji života. Její vojsko rozdrtí, Kingua zajme a pošle ho do podsvětí, při čemž mu odnímá Tabulku osudu. Nyní Marduk může započít svou stvořitelské dílo a z Tiámat vytvoří nebesa a oceány. Nad nebem si postaví nové sídlo nazvané Ešarra.

V. Tabulka

Marduk pokračuje ve světotvorbě. Nejprve následují souhvězdí v podobách bohů, dále rozdělil po třech hvězdách každému měsíci, určil dny v roku a umístil hvězdu Néberu (Polárku – svou hvězdu) na pevně stanovené místo. Také Nannara (měsíc) je Mardukovým výtvorem. Šamašovi svěřil dohled nad rokem. Tiámatiny sliny využije Marduk ke stvoření sněhu a ledu, mraků a mlhy. Z Tiámatiných očí vyvede Eufrat a Tigris, na jejím těle vystaví hory a vypramení řeky. Správa řádu byla udělena Eovi. AMrduk věnuje Tabulku osudu Anovi. Usmúa učiní rádcem a správcem všech svatyní. Také se rozhodne na zemi postavit dům, kde by mohli přebývat bohové, nazve ho Babylón (Bábilí – „Brána bohů“).

VI. tabulka

Marduk chce stvořit člověka: „Seberu krev, udělám kosti a stvořím lidskou bytost, nechť její jméno je člověk.“[2] K tomu využije krve usmrceného Kingua, z níž Ea vytvoří člověka, aby ulehčil bohům práci. Marduk pošle 300 bohů do nebe a dalších 300 na zem, aby tam hlídali. Anunnakové rok stráví výstavbou Babylónu a chrámu Esegilu, který se dotýká až nebes. Poté už 50 velikých bohů a 7 bohů osudu může přiřknout Mardukovi jeho osud a moc. Také mu dají 40 nových jmen k jeho původním 10, jejichž výčet pokračuje ještě v 7. tabulce.

VII. tabulka

Končí zopakováním Mardukovi moci.

Akítu

Svátek akítu je oslavou Nového roku, při němž se dávají pocty místnímu bohu. Oslavy trvaly skoro dva týdny a konaly se v měsíci Nisanu (na přelomu března a dubna). Poutníci proudili do Babylónu se svými bohy a dary Ištařinou bránou a „třídou procesí“. Po Eufratu plul doprovod vedený samotným králem ke chrámu bít akítu (dům novoročních slavností).

Čtvrtého dne je přednesena skladba o stvoření světa knězem urigallu. V pátý den je obětován beran a je vržen do Eufratu, po němž přijíždí bůh Nabu, Mardukův syn. Jeho socha je poté umístěna do chrámu. Poté kněz udeří krále, zbaveného vladařských insignií, do tváře. Ten musí s brekotem litovat svých poklesků, aby nerozzlobil Marduka, a modlit. Poté ho kněz urigallu zastupující Marduka dosadí zpět na trůn.

Osmý den král uchopil ruku Mardukovy sochy, čímž ho pozval k průvodu a ceremoniím v bít akítu. Toto uchopení ruky také značilo, že vládce je bohovým zástupcem na zemi. Průvod se sochami bohů se zastavil ve „Svatyni osudů“, kde se „určili osudy“.

Novoroční slavnosti končily „svatou svatbou“ na nejvyšším stupni zikkuratu. Při této svatbě zastupoval velekněz s velekněžkou Marduka se Sarpanitou. Svatba byla symbolem trvání tajemství života.

Použitá literatura

„Enúma eliš“, přel. Jiří Prosecký, in: Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách, (Živá díla minulosti 83), Praha: Odeon 1977, 176-207, 342-346.

Samuel Noah Kramer, „Mytologie Sumeru a Akkadu“, in: S. N. Kramer, Mytologie starověku, Praha: Orbis 1977, 79-113.

Josef Klíma, „Lidé Mezopotámie“, Praha: Orbis 1976, 192-193