Epikúros a jeho bohové

Situace v Řecku před Epikúrem

Průběhem času přichází řecké náboženství do krize. Uctívání městských bohů staví lidi před problém, proč by se bohové měli starat o lidské záležitosti. S Alexandrovým ovládnutím Řecka pozbyly řecké městské státy samostatnosti. Občanská víra v autoritu zákonů končí, neboť ty jsou činem vladaře a ne osob jako občanů. Ideálním mudrcem je člověk lhostejný (apathés) a vyrovnaný (ataraxia).

Epikurejcům brání ke štěstí touha a strach. Touha nás vede k nějakému cíli, kterého ale nemusíme dosáhnout a tuto stávající situaci poté srovnáváme s chtěným stavem, z čehož plyne utrpení. Strach ruší duševní klid.[1] Jsou čtyři druhy strachu a to z neschopnosti dosáhnout štěstí, z utrpení, z bohů a ze smrti. Odstraněním těchto překážek dosahujeme klidu. Touhy dokážeme uspokojit nejprostšími statky. Strachu z neschopnosti dosáhnout štěstí se zbavíme tím, že si uvědomíme, že radost je jediným dobrem. Stačí žít rozumně. Strachu z utrpení se zbavíme tak, že si řekneme, že silné utrpení netrvá dlouho a dlouhodobé není silné. Bohů se nemusíme bát, neboť žijí blaženým životem a o náš svět se vůbec nestarají. Podle Epikúrova dopisu Menoikeovi tu není smrt, pokud tu jsme my a pokud je tu smrt, nejsme tu my. Smrt se nás netýká, tudíž se jí nemusíme bát, ani toho co po ní přijde.Oproštěním od tužeb a strachu se stane člověk svobodným. Epikurejec se musí zřeknout politické činnosti (ta pramení z touhy po moci, po bohatství nebo po poctách)[2], odejít do ústraní.

V klasickém období je náboženství dané zákonem (nomos). „Genos, frátrie a kmen byly ve své podstatě definovány společnými kulty: společní předkové, hérós epónymos, Zeus a Apollón Patróos.“[3] V řeckých obcích neexistovala profesionální klerická vrstva. Náboženské funkce zastávali městští úředníci. Bohové mají hlavní funkci jako ochránci městského státu a nejsou schopni poskytnout odpovědi na otázky přemýšlivého člověka jako je například otázka po smyslu lidského údělu (takovéto otázky Festugiére označuje jako individuální náboženství)[4].

Filosofové 6. a 5. století přicházejí s koncepcí jednoho vesmírného božského principu. Tento princip (nús, prvotní hybatel,…) se dostává do sporu s bohy městských států. Sofisté předznačují krizi mezi občanským náboženstvím a individuálním náboženstvím v poslední třetině čtvrtého století. Jelikož jsou bohové v obci určeni zákonem, znamená to, že se bohové nutně mění od obce k obci. Bohové mají tedy pouze relativní význam. Helénistické náboženství se váže k vládě Alexandra Velikého (336 – 323 př. n. l.). Za jeho vlády dochází ke sjednocení Řecka a posléze vytvoření velkého impéria, v němž se mísí řecká kultura s orientálními vlivy. Řekové nyní mohou vstupovat do kultů nezávislých na své obci. Festugiére vidí v Platónovi zakladatele helénistického náboženského myšlení (jeho ideu Dobra lze pokládat za neměnné a pravdivé bytí podobné jedinému bohu). „Bůh je bytostně nevýslovný (¨rrhtoj),“[5] neexistuje o něm smyslové poznání, rozumová úvaha ani nelze být pojmenován. Platonismus vede k náboženství nadkosmického boha a boha jako principu viditelného řádu. Tento bůh je všemu nadřazený díky své neměnnosti. Takováto neměnnost je i v pohybu nebeských těles. Tento pohyb předpokládá duši nadanou intelektem, která je jeho původcem. A právě bůh je tímto intelektem, hybatelem kosmu. Nicméně ani Platón, ani Aristotelés se nesnaží potlačit občanské bohy.

Tradiční řecké náboženství operovalo s vírou, že bohové „řídí lidské záležitosti.“[6] Úspěch lidských činností byl vykládán jako přízeň bohů a naopak, pokud se člověku nedařilo, bylo to vykládáno jako lhostejnost nebo nepřátelský postoj bohů. Protože Athény jsou již od bitvy u Chaironeie roku 338 př. n. l. pod nadvládou cizinců, přestávají athénští obyvatelé třetího století před naším letopočtem věřit, že bohové se o ně starají, dokonce již mají pochyby, zda-li vůbec bohové existují.

Epikurův život

Epikuros se narodil roku 341 na Samu jako syn klérúcha[7] Neokla. Neoklés se živil kromě z výnosů svého pole jako učitel a poskytl Epikúrovi první vzdělání. Roku 327 odchází Epikúros do Tea na přenášky Nausifana, žáka Démokritova. U něj setrval do roku 324 a v 18 letech se jako eféb vydává do Athén a okolí splnit dvouletou vojenskou službu. Roku 321 po skončení své služby eféba se nemůže navrátit na Samos, protože Alexandr Veliký roku 324 povolal zpátky politické vyhnance, tudíž i původní obyvatele Samu, kteří byli dříve vyhnáni Athéňany, aby se mohli na ostrově usadit jejich klérúchové. Perdikkas roku 323 uplatnit toto nařízení na Samu a klérúchové byli vyhnáni. Epikúrův otec Neoklés se musel usadit v Kolofónu, sem za ním Epikúros přijíždí. Nyní žije v chudobě a vyhnanství. Musí se sám, i přes chatrné zdraví (trpěl vodnatelností a kameny), prokousat životem.[8] Než se odstěhuje do Athén žije v Mityléně na Lesbu a v Lampsaku u Helléspontu. Zde, v Malé Asii, vypracoval svou nauku, roku 310 začíná vyučovat a získává své první věrné žáky. O čtyři roky později se stěhuje do Athén, koneckonců je athénským občanem, kupuje Zahradu (Képos) a část jeho žáků odchází s ním. Epikúros udržuje se svými obcemi v Iónii styk skrze dopisy a dvakrát nebo třikrát je dokonce i navštívil. Roku 270 umírá v Athénách.

Epikúrovo náboženství

Díky jeho postoji k občanskému náboženství se neoprávněně o epikúrejském učení rozšířilo obvinění z atheismu. Ale sám Epikúros používá ve svých dopisech tradiční výrazy s božskou tématikou[9]. Byl zasvěcen do městských (zřejmě eleusinských) a i dalších mystérií, slavil svátek džbánků a každého dvacátého v měsíci pořádal se svými přáteli v Zahradě slavnostní hostinu. Zlo podle Epikúra pramení z chybného mínění o bozích a lékem na to je správné poznání bohů, což může poskytnout základ nauky o ataraxii. Osvobozený člověk nabývá duševního klidu a tudíž blaženosti. Vzhledem k tomu, že blaženosti mohou lidé dosáhnout, mohou ji dosáhnout i bohové. Lidské blaženost spočívá v absenci vzruchů. Člověk by měl proto žít v ústraní, žít skromně a nepouštět se do politiky. Jelikož podobné podmínky platí i pro bohy, neměli by se bohové starat o lidské záležitosti.

Podle Epikúra bohové ani nemohou ovládat nebeská tělesa, „neboť námahy a starosti a projevy hněvu a přízně se nesrovnávají s blažeností, nýbrž vznikají ze slabosti a strachu a závislosti na okolí.“(Ep. I, 77)[10] Veškeré projevy citu a starostí náleží pouze slabému, nikoli bohům. „Za prvé tedy měj za to, že bůh je živá bytost nesmrtelná a blažená, jak to do naší mysli vepsalo obecné smýšlení, a nepřičítej mu nic, co by se nesrovnávalo s nesmrtelností nebo co by nebylo přiměřené blaženosti. Spojuj s ním ve svém mínění naopak to, co chrání jeho blaženost a nesmrtelnost. Neboť bohové jsou: poznání, které o nich máme, je totiž naprosto zřetelné. Nejsou však takoví, jak si je většina lidí představuje; neboť většina lidí je nedokáže uchovat takové, jak je původně myslí. Proto není bezbožný ten, kdo popírá bohy, v jaké věří většina lidí, nýbrž ten, kdo bohům přičítá to, co o nich většina lidí míní. Tvrzení většiny lidí o bozích totiž nejsou původní (vrozené) pojmy lidské mysli, nýbrž pomýlené úsudky. To je důvod, proč jsou nejhorší škody jako příčiny zel zlých lidí, právě tak jako nejvyšší prospěch, odvozovány od bohů. Neboť bohové, kteří se ustavičně oddávají svým vlastním ctnostem, přijímají do svého společenství jen ty, kdo jsou jim podobní, kdežto vše, co není takové, považuji za cizí. (Ep. III, 123-124)“[11] Epikúrovi bohové nemohou být ovlivněni ničím z vnějšku jako je bolest a radost.

Filodémos uvádí, že uctívání bohů a dodržování obětí a modliteb patřilo do Epikúrovy nauky, nejen kvůli zákonu, ale hlavně kvůli citu. Modlitba, oběť či slavnost přibližuje člověka božské blaženosti, proto Epikurejec dodržuje náboženské zvyklosti. Není to ani věcí zbožnosti, ale přirozenosti. Božská existence je jak u Platóna, tak i Epikúra krásná, není schopna nést žádné zlo či utrpení, nýbrž je původcem dobra. Nejde o usmíření boha, ale o kontemplaci s ním.[12]

Epikúros vidí v hvězdném náboženství učenců pouze návrat k situaci občanských bohů, neboť i v něm stále zůstává strach z činnosti bohů. Pro Epikúra je hvězdné náboženství díky své nutnosti ještě více nebezpečné než tradiční víra (člověk měl naději na zlepšení). Řád je totiž nezvratný a nebeské tělesa jsou osobními bohy (zůstává již pouze beznaděj, nemožnost zlepšení). Epikúros se pokouší ukázat, že toto nové náboženství používá „pověsti vědy“[13] a že na hvězdných bozích není nic božského, jsou pouze nahromaděním ohnivé hmoty (viz List Hérodotovi a Pythokleovi). Správným poznáním přirozenosti se zbavíme strachu a můžeme tak dosáhnout blaženosti. Musíme se totiž držet metody možných způsobů výkladu, a ne zastávat pouze jeden výklad, čímž by jsme se dostali k mýtu a mýtus je podle Epikúra nutno odstranit. Připsání pravidelného pohybu nebeských těles božské vůli znamená „upevnit vládu strachu na věky“[14], a právě proti tomu Epikúros brojil.

Krize řeckého tradičního náboženství způsobila vznik kosmických hvězdných náboženství, která vzešla z myšlenek duchovní elity. Epikúros se snažil ukázat na problémy obou těchto náboženských systémů a ve svém učení naznačil cestu, jak se vyrovnat s touto krizí. Díky ataraxii se člověk nenechá ovlivnit špatnými příhodami. Bohové již nezasahují lidem do života ani do dění v přírodě, příčí se to totiž jejich dokonalé blaženosti.

Použitá literatura

A.-J. Festugiére, Epikúros a jeho bohové, Praha: OIKOUMENH 1996, 1. vyd.