George Edward Moore a jeho pojetí utilitarismu

V této práci chci poukázat na Moorovo pojetí utilitarismu. Ačkoli Moore se pokouší i o kritiku tohoto etického učení, není mým cílem podat o ní zprávu, neboť by taková práce již značně přesáhla daný koncept. Moorovo pojetí utilitarismu je jeho vlastním výtvorem, nepřejímá již hotový systém od jiných autorů jako byl například J. S. Mill.

G. E. Moore se utilitaristickým pojetím etiky zabývá ve svém díle Etika. A to zejména proto, že se mu zdá utilitarismus jednoduchým a srozumitelným systémem, na kterém by mohl ukázat základní etické otázky.[1] Mezi tyto otázky patří zejména otázka co je to správné, co má být a je-li nějaká všeobecná vlastnost patřící všem správným konáním. Na tyto otázky chce Moore odpovědět, i když si je vědom toho, že nalézt pravdivé odpovědi na ně je velmi složité.

Moore začíná svou práci s tezí, že téměř všichni souhlasí, že některému konání bychom se měli vyhnout a že některé způsoby konání jsou lepší.[2] Dále se pokouší zavést rozdělení mezi konáními. Základní tezi utilitarismu Moore formuluje tak, že každému se zdá že máme možnost volby mezi několika různými konáními, které můžeme vykonat, pokud budeme chtít. Podle Moora jsou naše konání pod kontrolou naší vůle. Konání, které si vybereme, ale můžeme se ještě rozhodnout jej nekonat, je poté tedy úmyslné (voluntary) konání.[3] Moore však poukazuje na problémy s používáním slov úmyslné konání, ale nenachází lepší vyjádření. Jedině úmyslné konání je předmětem utilitaristické etiky. Pro konání, které již chceme určitě provést, navrhuje název konání chtěné (willed). Utilitarismus si však nenárokuje rozhodnutí , či je možné se úmyslnému konání vyhnout. Tvrdí pouze, že je možnost uspět při rozhodnutí nekonat ono konání.

Podle množství příjemného a bolestivého rozděluje Moore konání na šest tříd. Za 1) konání působí příjemné, ale absolutně žádné nepříjemné důsledky. Za 2) konání působí více příjemného než bolesti. Za 3) konání způsobuje bolest, ale žádnou příjemnost. Za 4) konání způsobuje více bolesti než-li příjemnosti. Za 5) konání nezpůsobuje žádné příjemné ani bolest a za 6) konání způsobuje stejně příjemného a bolesti. Toto členění redukuje na 3 třídy: konání, které způsobuje převahu příjemného nad bolestí, konání, které způsobuje převahu bolesti na d příjemným, konání, které nezpůsobuje převahu ani příjemného ani bolesti.[4] Je tedy možné sestrojit žebříček konání, který však není ve skutečnosti tak učinný, neboť záleží také na provedení a úmyslu konání.

Podle Moorova utilitarismu je nutné zaobírat se veškeré množství způsobené příjemnosti a bolesti. Nezáleží na takových aspektech jako je vzdálenost prostorová či časová. Do příjemců našeho konání počítá i zvířata, popřípadě boha či duchy, pokud se s nimi operuje jako s reálně existujícími entitami. Nicméně se stále neohlíží na přírodu jako takovou, ta podle něj není měřítkem našeho konání. Takže jeho požadavek s operováním veškerých důsledků není tak absolutní, jak se domnívá.[5] Důležité je, že je nutné, aby byl někdo, kdo ono příjemné či bolestivé cítil.

Podle toho je správné konání takové, pokud subjekt nemohl vykonat jiné konání, které by způsobilo více příjemného nad bolestí. A nesprávné je taková konání, pokud subjekt mohl vykonat jiné konání, které by přineslo více příjemného než bolesti. Moore tedy definuje první princip utilitarismus takto: „Úmyslné konání je správné tehdy a pouze tehdy, když by žádné další možné konání pro subjekt za daných okolností nezpůsobilo více příjemného; ve všech jiných případech je nesprávné.“[6] To znamená, že je tato teorie omezena na několik správných možných konání, pokud způsobují stejně příjemného.

Pojmy „měl by (ought to)“ a „povinnost (duty)“ utilitarismus využívá k vyjádření naší povinnosti nebo zodpovědnosti vykonat konání, které produkuje více příjemného. To si u správného konání nemůžeme dovolit říci. Proto může být správné konání i to, které nemusíme vykonat. Naopak nesprávné konání se překrývá s konáními, které by měly být učiněny a které je naší povinností učinit.

V další kapitole Moore řeší otázku, proč je správné konání to, které má vlastnost produkování maxima příjemného.[7] Zavádí zde pojmy vnitřně lepší a vnitřně horší. Tyto pojmy mají poukázat na onu vlastnost, která náleží správným a nesprávným konáním. Svůj výklad uvádí na příkladu dvou konání, které produkují určitou sumu příjemného a bolesti. Jedna suma A (obsahuje více příjemného) je vždy lepší než B. Proto je naší povinností si vždy zvolit A. Utilitaristická teorie tvrdí, že toto je absolutně platnou pravdou, která platí bez ohledu na jakékoli jiná hlediska. A právě důsledek nebo skupina důsledků, jako například A, obsahující více příjemného jsou vnitřně lepší (intrinsically better).[8]

Vnitřně lepší důsledek (či skupina důsledků) je podle Moorova utilitarismu lepší sám o sobě. To znamená, že pokud by existoval vesmír složený pouze z důsledků A, tak by byl lepší než vesmír konstituovaný z důsledků B. Proto je naší povinností si zvolit konání vedoucí vždy k A než k B. Přeformulováním základní teze dospějeme k formulaci, že konání je správné pouze tehdy, když žádné konání, které subjekt místo něj mohl vykonat, nemělo by vnitřně lepší důsledky.[9] V této části dochází ke spojení vnitřně lepšího se správným a povinností a stejně tak i obráceně u vnitřně horšího. Ještě Moore uvádí pojem vnitřně indiferentní. To je takový důsledek, který, kdyby existoval sám o sobě, nebyl by ani dobrý ani zlý.[10]

Teorii Moore shrnuje do 3 základních principů. 1) cokoli, co je vnitřně dobré, je dobré tehdy, pokud obsahuje převahu příjemného nad bolestí. Cokoli, co je vnitřně zlé, působí převahu bolesti nad příjemností a všechny ostatní věci jsou vnitřně indiferentní. 2. princip se zabývá vztahy mezi dvěmi důsledky. A 3. princip určuje naši povinnost volit vnitřně lepší. Tyto tři principy určují utilitaristickou teorii.[11]

Na závěr Moore uvádí, že dobré se nemusí shodovat s vnitřně dobrým. Dobrá věc totiž bez svých důsledků nemusí vůbec být dobrá (například s bolestí při léčbě). Vnitřní hodnota se musí odlišit od jiných hodnot. Také odlišuje konečně (ultimately) dobré, které je možné ztotožnit s dobrým samo osobě, od vnitřně dobrého. Vnitřně dobré proto Moore rozděluje na dvě podskupiny: 1) je to vnitřně dobré, které obsahuje části, které nejsou vnitřně dobré, a 2) je to vnitřně dobré, které nemá žádné vnitřně zlé části. Tuto 2. podskupinu je možno ztotožňovat s konečně dobrým a dobrým samo o sobě. Samozřejmě to můžeme uplatnit i na zlé.

Použitá literatura

Moore, G. E., Etika, Prešov: LIM 1999.