Summa Theologiae

82. De voluntate

Tomáš Akvinský se v oddíle O vůli zabývá otázkami, zda-li vůle vychází z nutnosti, je-li vůle rozumem a jaký má vůle charakter. Akvinský vychází zejména z filosofie Aristotela, Aurelia Augustina a Jana Damašského a samozřejmě také z Písma svatého. Jejich argumenty staví do opozice a pomocí vlastních vývodů je dává do jednotného systému, který se vyznačuje jstou úrovní podvojnosti vidění. Tato kapitola je rozdělena na pět článků (podkapitol).

V prvním se Tomáš zaobírá tématem, jestli vůle žádá něco z nutnosti. Nutnost je podle Tomáše něco, co nemůže nebýt (I q. 82 a. 1 co.). První nutností je nutnost přírodní a naprostá (sem spadá například geometrie), která neodporuje vůli. Další nutností je nutnost cílová (možno ji pojmenovat jako užitečnost) a také neodporuje vůli. Tato nutnost vychází z cíle, který nám dává na výběr prostředky a metody, jak dosáhnout onoho cíle. Poslední, třetí, nutností je nutnost přinucení, která je už v rozporu s vůlí, neboť činitel nutí činící nekonat opak. Podle Augustina vůle nežádá nic z nutnosti přinucení. Akvinský tvrdí v souladu s Aristotelem, že vůle je spíše rozumovou mohoucností, neboť přirozené chtění vůle je rozuměním vrozených zásad (I q. 82 a. 1 ad 2). Člověk je schopen pouze volit prostředky k poslednímu cíli, kterým je blaženost.

Ve druhé podkapitole poukazuje na možnost vůle chtít něco i bez nutnosti. Vůle musí z nutnosti tíhnout k dobru, ale dobro není pouze jedno, tudíž je zde možnost se svobodně rozhodnout pro jedno dobro z mnoha (I q. 82 a. 2 ad 1). Vůle jako rozumová žádost může být ovlivněna mnohým, neboť na rozdíl od smyslové žádosti, která je ovlivněna jedním z nutnosti, může rozum srovnávat.

Ve třetím článku řeší Akvinský otázku, zda-li je vyšší vůle, než-li rozum. Zde Akvinský používá podvojného řešení, buďto způsobem jednoduše, nebo způsobem z části. Podle způsobu jednoduše je předmět vůle nižší než předmět rozumu. Tudíž rozum je ušlechtilejší. Z části se však může vůle stát ušlechtilejším rozumu, neboť se předmět vůle může nalézat v ušlechtilejší, vyšší věci (I q. 82 a. 3 co.). Pravdivo, které je cílem rozumu, je dobrem, z čehož podle Akvinského plyne, že rozum vyniká nad ostatní mohutnosti.

Ve čtvrtém oddíle kapitoly O vůli je základním tématem pohyb vůle rozumem. Zde opět využívá Akvinský podvojného vidění problému. Rozum hýbe vůlí na způsob cíle, neboť rozuměné dobro je předmětem vůle. Na způsob jednajícího naopak vůle hýbe rozumem, neboť jakožto jednajícího hýbe všemi mohutnostmi duše k jejich úkonům,které jsou zaměřené na dílčí dobro (I q. 82 a. 4 co.). Prvním původcem rozumění a chtění je Bůh, čímž není nutno neustále hledat počátek v rovnici rozum : vůle.

V páté podkapitole o dělení vůle na dychtivou a náhlivou tvrdí Tomáš, že náhlivost a dychtivost jsou části smyslové žádosti, nikoli vůle. Pouze jako jednoduchý cit bez vášně a vzrušení je možno je zařadit k vůli. Vůli můžeme nazvat náhlivou, pokud se chce vystříhat zlu na popud rozumu. Stejně tak ji můžeme označit za dychtivou díky touze po dobru.

83. De libero arbitrio

Ve čtyřech článcích kapitoly O svobodném rozhodování dospívá ke zjištění, že svobodné rozhodování je vůlí.

V prvním článku Akvinský uvádí názor, že musí existovat svobodné rozhodování, jinak by byly zbytečné zákazy, příkazy atd. Člověk jedná soudem, který vychází z rozumového srovnávání dějů, na rozdíl od zvířat (I q. 83 a. 1 co.). Člověk může pomocí svojí smyslové žádostivosti odporovat rozumu, což je další důkaz svobodného rozhodování, které je podporováno Bohem, neboť není dostatečně silné (I q. 83 a. 1 ad 2). Jedině žádost blaženosti nelze svobodně ovlivnit, protože je člověku dána od přírody.

Ve druhé podkapitole Akvinský charakterizuje, zda-li je svobodné rozhodování mohutnost, úkon nebo zběhlost. Ačkoli svobodné rozhodování podle významu slova znamená úkon, Akvinský se snaží nalézt odpověď v původci tohoto úkonu (I q. 83 a. 2 co.), čímž by mohla být jak mohutnost, tak i zběhlost. Zběhlost jím ale nemůže být, protože zběhlostí se klaníme k přirozeným věcem, jako jsou například první zásady, a mezi ně svobodné rozhodování nepatří. Tudíž svobodný soud je mohutností, podle které se pojmenovává úkon (I q. 83 a. 2 ad 1).

Ve třetím článku zabývajícím se problémem, jestli je svobodné rozhodování mohutností žádostivou nebo poznávací, dospívá Tomáš Akvinský ke zjištění, že je svobodné rozhodování mohutností žádostivou. Ačkoli je potřeba ke svobodnému soudu poznávací činnost, aby bylo možno rozhodnout, které volba je lepší, tak k přijetí této volby je potřeba žádosti.

Ve čtvrtém článku zjišťuje Tomáš shodu svobodného rozhodování s vůlí. Dochází k závěru, že volba a vůle, ačkoli dva různé úkony, spadají pod jednu mohutnost, tudíž ztotožňuje vůli se svobodným rozhodováním (I q. 83 a. 4 ad 2).

Použitá literatura:

Sancti Thomae Aquinatis SUMMA THEOLOGIAE, https://krystal.op.cz/sth/sth.php